Fareed Zakaria: Kultura jako osud

(…) Ze všech zemí, které získaly po zhroucení sovětského impéria nezávislost, se nejlépe vedlo a vede – pokud jde o rozvoj liberální demokracie – těm, jež měly možnost sdílet onu “západní zkušenost”, tedy těm, které patřily k rakouské říši. Hranice dělící kolem roku 1500 západní a východní křesťanství dnes odděluje úspěšné liberální demokracie od neúspěšných a neliberálních. Polsko, Mad’arsko a Česká republika, které byly součástí západní Evropy nejzřetelněji, rychle postupují v upevňování demokracie a země Pobaltí je následují.

Dokonce i na Balkáně se dobře daří zemím na západní straně dělící linie, jako jsou Slovinsko nebo Chorvatsko, zatímco transformaci Srbska či Albánie (na východě) provází mnohem víc problémů. Hraje zde tedy kultura osudovou roli? Tento silný argument vznášeli nejváženější badatelé od Maxe Webera po Samuela Huntingtona a dnes je tato myšlenka znovu aktuální. Pro kdekoho, obchodními konzultanty počínaje a armádními stratégy konče, jsou kulturní rozdíly tím nejjednodušším vysvětlením všech hádanek. Proč se americké hospodářství ve dvou posledních dekádách rozvíjelo tak bouřlivě? To je přece zřejmé: díky naší jedinečné kultuře podnikání. Proč je Rusko tak neschopné zavést tržní hospodářství? To je rovněž jasné: panuje v něm feudální, antikapitalistická kultura. Proč se Afrika zmítá v bídě? A proč plodí arabský
svět teroristy? Příčinou je vždy kultura. Takové odpovědi jsou však příliš jednoduché. Koneckonců, americká kultura přinesla také velkou hospodářskou krizi a stagnaci. A někdejší feudální kultu ry Japonska či Německa se zjevně přizpůsobily kapitalismu tak dobře, že jsou dnes druhou a třetí nejbohatší zemí na světě. Jednotlivé státy mohou v různých dobách dosáhnout úspěchu i propadnout, často v rozmezí pouhých desetiletí. Z toho lze usuzovat, že příčinou může být i něco jiného než jen kultura, která se relativně vzato nemění.

Vynikající singapurský politik a myslitel Li Kuang-jao mi jednou vysvětlil, že když chci vidět, jak funguje kultura, mám si porovnat výkon německých a zambijských dělníků kdekoli na světě. Brzy tak dojdu k závěru, že v obou kulturách je cosi velice odlišného, co tyto výsledky vysvětluje. S podobnými důkazy přicházejí i vědci: Joel Kotkin v zajímavé práci Tribes (Kmeny) tvrdí, že chcete-li hospodářsky uspět v moderním světě, je k tomu jednoduchý klíč – musíte být Žid, Ind a úplně nejlépe Číňan.

Li i Kotkin mají přirozeně pravdu ve svém konstatování, že určité skupiny – Číňané, Indové nebo Židé – si vedou lépe než jiné bez ohledu na prostředí. (Upřímně  řečeno, právě tato varianta kulturní teorie mi připadá zvlášť přitažlivá, protože sám jsem indického původu.)
Jestliže však být Ind je klíčem k ekonomickému úspěchu, jak vysvětlit neutěšený stav indického hospodářství pět desetiletí po získání nezávislosti v roce 1947 -a vlastně i po celá dlouhá staletí předtím? V době, kdy jsem v Indii vyrůstal, jsem si rozhodně nemyslel, že jsou
Indové hospodářsky úspěšní. Namísto toho si dobře vybavuji den, kdy legendární člen indického parlamentu Piloo Mody položil předsedkyni vlády Indíře Gándhíové otázku: “Může nám paní předsedkyně vysvětlit, proč se zdá, že Indové hospodářsky velice prosperují pod všemi vládami na světě s výjimkou své vlastní?”

Stejné otázky lze klást i v Číně, další zemi, která si s výjimkou posledních dvaceti let vedla z hospodářského hlediska po staletí mizerně. Jestliže vše, co potřebujete, jsou Číňané, pak Šína samotná jich má víc než miliardu. A pokud jde o Zidy, i když se jim na mnoha místech vede velice dobře, v jediné zemi, v nÍŽ tvoří většinu – v Izraeli – panoval až donedávna jen hospodářský chaos. Zajímavé je, že ekonomický růst těchto
tří zemí (Indie, Číny a Izraele) se začal zřetelně zvyšovat v osmdesátých letech 20. století. Nedošlo k tomu proto, že by získaly novou kulturu, ale proto, že jejich vlády změnily svou hospodářskou politiku a vytvořily příznivější tržní podmínky. Čínské hospodářství dnes roste rychleji než indické, je to však dáno více skutečností, že Čína své hospodářství ve srovnání s Indií reformuje rozsáhleji, než tím, že by snad  onfuciánská morálka byla nadřazena hinduistickému povědomí. Li Kuang-jaův důraz na kulturní odlišnosti je opravdu zvláštní. Singapur se přece od sousední Malajsie kulturně příliš neliší. Je sice víc čínský a méně malajský, avšak ve srovnání s ostatním světem mají obě země mnoho společného. Na rozdíl od svých sousedů však má Singapur mnohem efektivnější vládu, která sleduje rozumnější hospodářskou politiku. Právě to, rozhodně více než vrozené rozdíly, vysvětluje jeho úspěch. Jinými slovy, klíčem k úspěchu Singapuru je Li Kuang-jao, nikoli Konfucius. Neříkám, že by kultura nebyla důležitá, naopak, představuje historickou zkušenost, je zakotvena v institucích, formuje názory a očekávání. Ale kultura se může změnit.

Německá kultura z roku 1939 se velice liší od té, která tu byla v roce 1959, tedy o pouhých dvacet let později. Evropa, kdysi srdce vypjatého  acionalismu, je dnes postnacionalistická a evropské státy jsou ochotné přesouvat své pravomoci na nadnárodní instituce v měřítku, jaké si Američané jen stěží dovedou představit. Spojené státy byly kdysi izolacionistickou republikou, která hleděla na stálou armádu s hlubokým podezřením. Dnes je to hegemon s vojenskými základnami po celém světě. Číňané bývali zaostalí zemědělci; dnes jsou to velmi schopní obchodníci. Hospodářské krize, války, politické vůdcovství – to všechno změnilo svět. Před sto lety, když se zdálo, že východní Asie zůstane navždy chudá, mnozí badatelé – mezi nimiž vynikal Max Weber – tvrdili, že konfuciánská kultura přímo potlačuje všechny vlastnosti nezbytné pro úspěch
v kapitalistickém systému. Když byla před deseti lety východní Asie na vrcholu rozkvětu, obrátili vědci toto tvrzení na hlavu a tvrdili, že konfuciánství ve skutečnosti zdůrazňuje právě ty prvky, které jsou pro hospodářskou dynamiku nezbytné. Dnes se vše opět otočilo a řada lidí tvrdí, že “asijské hodnoty” obsahují veškeré prvky zastaralého kapitalismu. Weber ve své práci spojil hospodářský úspěch severní Evropy s “protestantskou etikou” a předpověděl, že katolický jih zůstane chudý. Itálie a Francie se však během posledního půlstoletí rozvíjely rychleji než protestantská Evropa. Je samozřejmě možné vyjít ze stereotypu nespolehlivých Jihoameričanů a pracovní morálky poznamenané přístupem mafiana a zdůvodnit tím, proč některé země dosahují tak nízkého výkonu, ale jak potom vysvětlit úspěch Chile? Tamnímu hospodářství se vede stejně dobře jako nejsilnějším z asijských “tygrů”.

Jeho úspěch je často přisuzován další skupině latinských hodnot: silným rodinným vazbám, náboženským hodnotám a odhodlání. Ve skutečnosti nelze najít jednoduchou odpověď,  proč jsou určité společnosti v určitých dobách úspěšné. Ve zpětném pohledu se často zdá, že úspěch té které společnosti byl nevyhnutelný. Tyto společnosti pak zkoumáme a hledáme v jejich kulturách zárodky úspěchu. Kultury jsou však složité a každý v nich může najít, co je mu libo. Chce-li někdo objevit v kultuře východní Asie pracovitost a hospodárnost, objeví je. Chce-li místo toho najít sklon k slepé poslušnosti a nepotismu, najde je též. Kdo si s tím dá práci, odhalí tyto rysy víceméně ve všech kulturách. Kultura je pochopitelně velmi důležitá. Může být tahounem i brzdou, změny zpomalovat i urychlovat.

Bývá zakódována v institucích a návycích, jež se mohou stát překážkami na cestě k úspěchu. Indická kultura možná škodí hospodářskému růstu a možná také ne, indická byrokracie jim však škodí zcela určitě. Západní dějiny umožnily vznik institucí a postupů, které – třebaže nejsou přímo předávány nějakými západními geny – lze těžko bez důkladné přípravy uplatnit v jiných společnostech. Možné to však jistě je.

(Fareed Zakaria: Budoucnost Svobody. Prel. J. Veis. Academia, Praha 2005, s. 63-68)