Bernhard Sutor: Princip solidarity

(…) Náš text objasňuje dva základní významy principu solidarity: princip bytí a princip povinnosti.

5.1 Solidarita jako princip bytí. Tím nemáme na mysli nic jiného než sociální stránku lidské osobnosti nyní vyjádřenou v množném čísle. Sociální stránka není vně osobnosti, nýbrž je jedním z jejích základních rysů. Lidské osobnosti se navzájem potřebují, rozvíjejí se jen ve společném historickém a společenském životě, jako osobnosti jsou ve svém bytí vzájemně spojeny. Solidům je něco pevně spojeného, solidare znamená spojovat. Společnost není jen vnějškově účelová jednota k ob­ajobě odlišných zájmů. Je spíše prostorem pro společnou realizaci hodnot, a tím i základem umožňujícím rozvoj osobnosti. Proto jsme spolu navzájem téměř osudově spojeni. Naše dobro souvisí s dobrem druhého.
Tato souvztažnost jednoho k druhému má ovšem velmi rozdílnou povahu, jak je patrné z následujícího srovnání např. rodiny s určitým spolkem, stranou, státem či dokonce s celým lidstvem. Avšak v naší době, v níž se celé lidstvo ve svých různých seskupeních a společenských řádech dostává do stále těsnější sítě vztahů, a tím do vzájemné závislosti, je snazší než dříve pochopit, že musíme také hovořit o by­tostné solidaritě celého lidstva. Lidstvo bude moci na zemi, která se sťala příliš těsnou, přežít jedině tehdy, když se podaří dosáhnout tako­vou míru pospolitosti, která je nutná pro řešení problémů, týkajících se nás všech. Tak jako lidé v době přechodu od středověku k novověku mohli a museli svou solidaritu malých skupin rozšířit na solidaritu nacionálně zformovaných společností, tak my stojíme dnes před úkolem umožnit prosazení celosvětové solidarity.
5.2 Solidarita jako princip povinnosti. Z naší vzájemné závislosti vy­plývá vzájemná povinnost. Platí ve všech společenstvích, ke kterým náležíme, a to ve třech směrech:
* jako povinnost jednotlivců a skupin k sobě navzájem
* jako povinnost jednotlivců a skupin k celku
* jako povinnost celku k jednotlivcům a skupinám.
Každý příslušník určitého společenství je spoluzodpovědný za jeho obecné dobro a každé společenství je spoluzodpovědné za dobro jednotlivců. Dobro jednotlivce a obecné dobro se navzájem podmiňují. Skutečně jsme, jak se obrazně říká, „všichni na jedné lodi“.
Jenže tento výrok nesmíme vykládat přehnaným způsobem. Solidarita nepopírá v žádném případě právo na obhajobu zájmů jednotlivce. Ona také nevylučuje rozpor mezi různými zájmy. Vyžaduje však právě v konfliktu také ještě pospolitost, byť by to byla jen pospolitost založená na „pravidlech hry“, která jsou výrazem vzájemného ohledu. Solidarita od nás nevyžaduje, abychom se vzdali uplatnění své vlastní osobnosti, která nesmí zaniknout v kolektivu. Solidarita však zakazuje sobecké izolování sebe sama a bezohledné prosazování partikulárních zájmů. Solidarita zavazuje k péči o spořádanou obhajobu zájmů v horizontu obecného zájmu, který nazýváme obecným dobrem (srv. kapitolu 6).
Zde je zásadní rozdíl ve vztahu k marxistické představě třídního boje. Třídní protiklady a třídní boj mohou existovat. Avšak zatímco marxismus chtěl vítězství nad nepřátelskou třídou, ba dokonce její „likvidaci“, snaží se křesťanská sociální nauka o překonání třídních protikladů cestou zvyšování solidarity.
5.3 Význam solidarity pro politickou etiku spočívá především ve třech ohledech: * Zaprvé solidarita v každé ze svých tří dimenzí odůvodňuje povinnost spravedlnosti (srv. kapitolu 21) a sociální spravedlnost zdůvodňuje v aktuálním výkladu jako cíl moderních států (srv. kapitolu 22 a od­díl B II).
* Zadruhé se solidarita stává pomocí státu v politickém řádu celé společnosti také principem práva. Stát přejímá mnohé z našich povinností – a sice ve všech třech výše uvedených směrech — ve formě zákonů, ne však všechny povinnosti. Právní stát se spokojuje s tím, že předepisuje ve formě zákonů povinnosti bezpodmínečně nutné pro spořádané soužití (např. množství daní), avšak nikoli solidární povinnosti, jako je sousedská pomoc, dobročinnost a politická angažovanost. Proto nelze hovořit o tom, že se solidarita vyčerpává plněním zákona. Právě pro zdar svobodné společnosti je důležitá solidarita překračující rámec toho, co vyžaduje zákon. Na druhé straně jsou jak občanská poslušnost vůči zákonům, tak i sociální závazek státu k jednotlivým skupinám formou vyjádření solidarity.
* Zatřetí politický důsledek solidarity spočívá v tom, že všichni občané ručí za to, co se děje ve jménu všech, prostřednictvím svých orgánů a zastupitelů. To platí pro každé společenství, i když odpovědnost jejích příslušníků je jen nepřímá a pochybení jejich vedení nesmí být považováno za jejich osobní vinu. Po druhé světové válce byla teze o kolektivní vině Němců právem odmítnuta, ale právní a politické ručení za důsledky německé politiky jsme museli, a až dodnes musíme, akceptovat.

(Bernhard Sutor: Politická etika. OIKOMENH, Praha 1996, s. 35-37)