Bernhard Sutor: DEMOKRATICKÝ PRÁVNÍ STÁT
(…) Ještě v době Výmarské republiky probíhal mezi katolíky takzvaný spor o ústavu. Mnozí, zejména také biskupové, považovali revoluci z roku 1918-9 za bezpráví a chtěli opět nastolit monarchii. Navíc demokratickou ústavní zásadu, podle které státní moc pochází z lidu, stavěli do zásadního protikladu ke křesťanskému pojetí, ve kterém má státní moc svůj původ v Bohu. Jiní, např. theologové a především také politicky aktivní laikové se proti tomu stavěli, při řešení těchto problémů se však nedospělo ke shodě.
28.1 Konflikt mezi demokracií a církví můžeme sledovat dále do minulosti. Církevní autority 19. století viděly v demokratické revoluci svržení řádu ustanoveného Bohem. Utlačování a pronásledování církve revolučními silami ve Francii a jinde se zdálo být toho dokladem. K tomu přistupovala nevyřešená „římská otázka“, tj. nárok papeže jako politického suveréna církevního státu. V Itálii by se katolíci podle přání církve neměli účastnit politických voleb. Ve Francii přetrvávala až do našeho století hluboká roztržka v církvi mezi republikánsko-demokratickou menšinou a monarchisticko-konzervativní většinou. V Německu k takovému rozdělení nedošlo. Katolické sociální hnutí užívalo stále více demokratických práv a v centristické straně představovalo demokratickou politickou sílu. Přesto také i zde zůstal principiální vztah k demokracii neujasněn. Z hlediska církevních úřadů by bylo přijatelnější, kdyby se katolické sociální hnutí přímo politicky neangažovalo. „Křesťanská demokracie“ jednala až do doby mezi světovými válkami rozporuplně. Jen pomalu se prosazoval názor, že křesťanské myšlení a demokracie jsou velmi dobře slučitelné. Rozhodující roli přitom měly klasické myšlenky.
28.2 Podle Tomáše Aquinského (1225-1274) patří státní moc k přirozené podstatě státu. Stát potřebuje „potestas“ k uskutečňování obecného dobra. Státní moc tedy vyrůstá z předem existujícího politického společenství a nepředchází mu. Jestliže bible odvozuje státní moc od Boha, nemyslí tím žádný mimořádný zásah Boha do dějin a žádný akt Zjevení. Stát naopak patří k řádu Stvoření a má proto podle vůle Boží také „potestas“. Ale jak je uspořádána, kým je vykonávána, to je věcí lidského rozhodování a jednání v průběhu dějin.
Španělští theologové raného novověku, pozdní scholastikové 15. až 16. století, navázali na toto učení o „přirozeném“ původu státní moci a dále je rozvinuli. Tím se obrátili proti nauce o „Boží milosti“, podle něhož je král ustanoven přímo Bohem. Právě proto, že státní moc patří k řádu Stvoření, může původně existovat pouze jako součást celku, který tvoří politické společenství, nenáleží však jednotlivci; Státní moc není podle toho oprávněním určitých jednotlivých osob nad těmi, kteří jsou jim poddáni. Je spíše oprávněním celku nad všemi jednotlivci. Tím je v principu vyjádřeno také to, co v moderních ústavách rozumíme zásadou suverenity lidu, a taje velmi dobře slučitelná s vírou, v to, že státní moc má svůj původ v Bohu jako stvořiteli lidí v jejich přirozené sounáležitosti.
Španělští theologové ovšem nehovořili o suverenitě celku, nýbrž o právu. Suverenita je novodobý pojem a znamená nejvyšší moc (suprema potestas) knížete, která je oddělena od stavů. Demokratická revoluce připisuje potom tuto suverenitu lidu. Tato myšlenka se stává problematickou, když tím máme na mysli naprostou volnost vůle a úplnou nevázanost suveréna, ať již je to kníže či lid. Ve skutečnosti takto pojímali i uskutečňovali suverenitu čas od času nejen knížata, nýbrž demokratičtí revolucionáři. Hrůzovláda jakobínů ve Francii je výstižně označována jako „nepokrytý absolutismus“ (Hans Maier). Církevní protest proti takovéto neomezené demokracii má své oprávnění. (…)
28.3 Demokracie v tomto všeobecném smyslu ještě neoznačuje žádnou určitou státní a vládní formu. Jednota lidu není jako taková schopna jednání, potřebuje reprezentativní orgány. Jejich ustanovení, pověření úkoly a jejich kontroluje možno si představit velmi rozdílně, i když se držíme principu, že sjednocený lid je držitelem státní moci a tato je vykonávána jeho jménem. Otázka vhodné státní a vládní formy se tedy objevuje nejdříve v historicky konkrétní podobě, ve vztahu ke společenským strukturám, existujícímu rozložení sil a vládnoucímu způsobu myšlení. Tím se ale otázka nestává eticky bezvýznamnou. Vytvoření a zajištění politického řádu odpovídajícího historickým okolnostem je naopak nejvyšším sociálně etickým úkolem. (…)
28.4 Právě toto spojení demokracie s otázkou lidských práv, míru a rozvoje ukazuje, že na otázky týkající se formy vlády je třeba odpovídat v dobové podmíněnosti, ale ne hodnotově neutrálně. (…)
Nemůžeme již říci, jak to dříve církevní autority rády činily, když zůstává zachováno obecné dobro, otázka formy vlády není z etického hlediska rozhodující. Námi formulovaná opačná teze zní – k obecnému dobru nelze vůbec dojít jinak než demokratickými cestami právního státu. Uveďme pro to několik důvodů: Zaprvé: Nežijeme již v předem daném společenském řádu. Středověká učení o státu mohla snadno spojovat základní myšlenku, že státní moc původně spočívá v celku politického společenství, s monarchií jako státní formou. Všichni lidé byli totiž spojeni s pevně uspořádaným stavovským řádem, který byl chápán jako řád odpovídající vůli Boží. Také král byl spojen s dobou, kdy platilo právo tohoto řádu. On sám patřil k vrstvě šlechtických pánů a byl jimi kontrolován, často byl vykázán do příslušných mezí nebo dokonce sesazen. Vláda neomezeného krále nebyla známa. Vedle kontroly uskutečňované stavy zde existovala politická etika v podobě „Zrcadla knížat“, jako apel na ctnostnost, zejména spravedlnost vládců.
Novověký vývoj vedl ke zcela odlišným společenským poměrům, které si vyžadují jiné politické uspořádání. Nejdříve se knížata do značné míry zbavila své závislosti na zástupcích stavů, prohlásila se za absolutní a nárokovala si suverenitu pro sebe a také ji ve velkém rozsahu prosadila novými prostředky, tj. stálým vojskem a úřednickým aparátem.
V opozici proti takovéto absolutní vládě rozvíjeli filosofové osvícenství myšlenky a formy kontroly prostřednictvím institucí, jako jsou dělba moci, nezávislost soudců, parlament s právem povolovat daně aj. Účinným se však tento protest stal teprve tehdy, když se starý stavovský řád zhroutil v průběhu průmyslového hospodářského vývoje. Měšťanstvo a v 19. století dělnické hnutí se dožadovaly demokratické spoluúčasti ve státě. Volební právo a politické strany se staly nejdůležitějšími prostředky účasti na politickém dění.
Představa o předem daném společenském řádu, ať již přirozeném či chtěném Bohem, ve kterém má každý své místo dané narozením, tím ztratila své oprávnění. Sociální struktury se mohou změnit a mění se stále rychleji.
Politický řád je třeba nalézat a utvářet. V takové společnosti neexistuje žádný legitimní důvod k vyloučení určitých vrstev nebo skupin z účasti na politickém dění a navíc je nanejvýš nebezpečné přenechávat politické mocenské prostředky této společnosti bez možností kontroly určité osobě, skupině nebo straně. Instituce zajišťující spoluúčast a kontrolu jsou důležitější než ctnost nebo charisma držitele úřadu.
Zadruhé. Demokracie právního státu je politický řád, který odpovídá ideji a etice osobni důstojnosti a individuálních lidských práv.
S rozpadem starého stavovského řádu se prosadilo poznání, že člověk má vůči svým bližním i vůči státu práva nikoli jako příslušník určitého stavu, nýbrž jako jednotlivá osobnost. Schopnost osobnosti žít ve smyslu mravního sebeurčení a zodpovědného způsobu života a rovnost všech v osobní důstojnosti působí přes nejrůznější individuální a sociální rozdíly směrem k politické rovnosti, tedy ke stejným právům na spoluúčast všech občanů v jejich státě. Po rozpadu starého, nábožensky založeného řádu se stát pluralitní společnosti již také nedá budovat na žádných jiných hodnotových přesvědčeních než na všem společné lidské důstojnosti a na právech, která z ní vyplývají. Ledaže bychom se odvolávali na ideologie mající svůj původ v nacionalismu, rasismu nebo třídním boji, které všechny společně stavějí stát do služby údajně ideálního zájmu určité skupiny nebo strany a podrobují osobnost takto zdůvodněné nadvládě. K jakým důsledkům mohou vést tyto diktatury a vlády jedné strany, s tím má naše století své trpké zkušenosti. K demokracii právního státu neexistuje žádná legitimní a snesitelná alternativa.
Zatřetí: Fundamentální politizace moderní společnosti vyžaduje stálou možnost institucionální kontroly politické moci a právo na politickou spoluúčast těch, kterých se to týká.
Fundamentální politizace znamená, že stát moderní industriální společnosti stále více a v dříve neznámém rozsahu působí na všechny společenské oblasti a vztahy. Hospodářství a sociální péče, věda, technika, ochrana životního prostředí, kulturní rozvoj, dokonce i rodina, volný čas a sport dnes vyžadují nejen právní rámec, který má být stanoven pouze státem, nýbrž mnohdy také přímé působení státu a státní podporu. Musíme zvažovat a někdy také vést spory, o to, zda podle principu subsidiarity je to vše potřebné (srv. kapitolu 7). Je však nesporné, že zajišťování obecného dobra se dnes již nevyčerpává zachováváním práva a míru. Jestliže se však stát tak výrazným způsobem uplatňuje v nejrůznějších oblastech společenského života, pak musí naopak společnost v podobě jednotlivých občanu a jejich volných sdružení (zájmové svazy, občanské iniciativy, strany) mít možnost tuto činnost státu ovlivňovat, podněcovat, usměrňovat a nakonec ji i samu určovat. Vzrůstající politizace společnosti nachází tedy odpověď ve vzrůstajícím zespolečenšťování státu. Jedná se o výraz demokratického spolurozhodování, i když nesmějí být přehlíženy problémy, které z toho vyplývají.
28.5 Naše zdůvodnění demokratického zřízení právního státu jako součásti dané době odpovídajícího výkladu obecného dobra nemá být proto nesprávně chápáno jako idealizace demokracie. V demokracii nevidíme cestu k sebeemancipaci lidstva od veškerého donucování, jak si to o ní myslí mnohé povýšené filosofické teorie dějin. Osobní etika lidských práv zdůvodněná nakonec z křesťanského hlediska získala v demokracii politickou formu a v tom nepochybně spočívá také morální pokrok lidstva. To však není důvod pro to, abychom moderní masové společnosti přehlíželi její slabosti, ohrožení a také její stinné stránky. K nim patří například:
* pozornost stran zaměřená více na volební termíny než na potřeby obecného dobra a jejich spoléhání se ve větší míře na vášně a nálady voličů než na jejich rozum;
* spor zájmových sdružení o rozdělení společenského produktu, který dává partikulárním zájmům prosazovaným razantnějším způsobem větší šance než těm slabším a který opětovně ohrožuje obecné dobro,
* vnášení emocí do politického boje, zejména v hromadných sdělovacích prostředcích zaměřených na (domnělý) masový vkus, který překrývá věcný obsah protikladných pozic a značně ztěžuje rozumné uvažování v politice.
O to důležitější je uznání, že demokratické zřízení právního státu není výrazem společenské anarchie, nýbrž nanejvýš komplikovaným a křehkým mechanismem principů, institucí, pravidel, praktických postupů a zvyklostí, který vyžaduje politickou kulturu, tedy také péči ze strany občanů.
28.6 Naše téma se nenazývá jednoduše demokracie, nýbrž demokratický právní stát. Ten převádí ideu demokracie do institucionální formy, ve které je uskutečnitelná po stránce právní i politické a ve které je třeba ji schválit z hlediska sociálního i etického. Také křesťanská sociální nauka může demokracii přijmout, jestliže je v ústavě spojena s jinými principy. Tak tomu dnes je v západních demokraciích, které nazýváme svobodnými. Nazýváme je sice zkráceně demokraciemi, ale seznámíme-li se s nimi důkladně, jedná se vesměs o smíšené ústavy. Na nezbytnosti vybavit demokracii ústavou si můžeme dobře uvědomit sociální a etický význam ústavněprávních institucí.
V doslovném překladu znamená demokracie vládu lidu. Když nemáme na mysli jako starořečtí filosofové v negativním smyslu vládu nespořádané masy nebo lůzy a když chceme označit pozitivní princip politického řádu, pak tím míníme princip suverenity lidu: všechna státní moc pochází z lidu. Demokracii tvoří politická rovnost všech občanu. Při volbách a hlasováních mají všechny hlasy stejnou hodnotu a v praxi platí princip většiny, protože všeobecný souhlas je zpravidla těžko dosažitelný. Pomocí těchto principů samotných, tedy pouze s demokracií se vsak nedá „vytvořit žádný stát“. Demokracie je princip ospravedlnění politické vlády, není však strukturálním a utvářejícím principem, který by postačil sám o sobě. Proto je možno si představit demokracii uskutečňovanou velmi rozdílně a jak známo, dnes si téměř všechny státy světa čím nárok na to být demokraciemi, od komunistických „lidových demokracií“ až po vojenské diktatury. Již Napoleon ospravedlňoval svou neomezenou císařskou moc lidovými hlasováními (plebiscity). Dokonce nacisté si obstarávali prostřednictvím hlasování souhlas lidu.
I když přitom sehrávaly své nátlak a rafinovaná propaganda, nelze popřít že většina Němců se svou vládou v době před druhou světovou válkou souhlasila.
Jak ukazují příklady, lze demokracii chápat a uskutečňovat v každém případě tak, že v jednom mocenském centru soustřeďuje vládu, místo aby ji rozdělovala, že monopolizuje vytváření politické vůle například pomoci určité strany, místo aby je přenechávala konkurenci politických sil a že se konečně pokouší společnost totálně integrovat, tedy pokud možno podrobuje co nejvíce společenských činností (od hospodářství až po umění a náboženství) politické vůli vládnoucích. Demokracie se dá vykládat a uskutečňovat jako totalitní vláda, jestliže ji výslovně jako svobodnou demokracii nespojíme s dalšími principy a nevybavíme-li ji odpovídajícími institucemi. Hovoříme proto o svobodném právním státě, který (…) spojuje demokratický princip s:
* právním principem (dělba mocí, vazba státní moci na platné právo a základní práva, zaručení právního postupu pro občana);
* principem spolkového státu, tedy s federalistickým rozdělením svrchovaných oprávnění státu na více úrovní (země, společenství, právo komunální samosprávy odpovídá právu na nejnižší úrovni);
* principem sociálního státu, to znamená s povinností státní moci zaměřené na cíle sociální jistoty a spravedlnosti v rámci jejich kompetencí a možností.
Pro výklad i praxi demokracie ve vztahu ke svobodě je nejdůležitější úzké spojení demokratické ideje s ideou lidských práv. I když se mohou dostat vzájemně do rozporu – také většina, která získala demokratickou cestou legitimitu, může porušovat lidská práva – patří z historického i politického hlediska k sobě. Ochrana občana před zvůlí státních orgánů a zaručené právo na rozvoj osobnosti spolu s ostatními ve svobodné společnosti, to jsou zároveň předpoklady a základy svobodné demokracie. Svoboda myšlení, informací a tisku, svoboda sdružování a shromažďování, svoboda zakládání politických stran a právo na opozici jsou jako práva na svobodu občanů zároveň základními prvky řádu, který nazýváme demokracií. Totéž platí pro právo na spolupodílení se na politické moci, k němuž patří svobodné, rovné a tajné hlasovací právo, možnost volby mezi alternativami a volba zastupitelů a podle kterého dochází na určitou dobu ke spořádanému demokratickému předání vlády.
Mnozí občané, často také křesťané, se kloní k názoru, že uvedené instituce a pravidla jsou přece jen do značné míry „formální“, daleko důležitější prý je uskutečňovat obsahově „správnou“ politiku, a to prý lze přece jen lépe se silnou vládou, která by nebyla v takové míře svazována a kontrolována. Naproti tomu je nutno varovat před podceňováním formálních práv. Jsou něčím více než vnější formou, jsou výrazem hodnot svobody a práva. Politická praxe, která je užívá, má kromě toho, i když je náročná a vyžaduje mnoho trpělivosti, větší šanci nalézt to lepší také z obsahového hlediska než autoritativní vláda méně svázaná s právem a pravidly. Proto na závěr opakujeme naši tezi. Principy, instituce a pravidla svobodného právního státu jsou dnes pro nás neodmyslitelnými součástmi obecného dobra, tedy dobrého politického řádu naší společnosti. (…) Svobodný právní stát nesleduje utopický cíl určitého definitivně dobrého řádu. Je spíše zaměřen na stálé korigování rozhodnutí, postupná zlepšování a neustálou reformu, právě proto, že definitivní není pro nás dosažitelné.
(Bernhard Sutor: Politická etika. OIKOMENH, Praha 1996, s. 164-170)
