Anthony Giddens: POLITICKÉ STRANY A VOLEBNÍ PREFERENCE

Politickou stranu lze definovat jako organizaci usilující o získání legitimního podílu na vládě prostřednictvím volebního procesu. Za určitých situací existují politické organizace, které se sice snaží o získání moci, ale je jim odepřena možnost k ní směřovat obvyklými prostředky. Dokud jim toto právo není přiznáno, lze je považovat spíše za politické sekty nebo hnutí.

Příkladem mohou být sociální demokraté v Německu na konci 19. století, které Bismarck postavil mimo zákon. Byli organizovaným politickým hnutím, jež nemělo možnost se účastnit řádného volebního klání. Později však byli uznáni jako strana a v různých obdobích 20. století několikrát získali moc v Německu do svých rukou.

Strany a volební systémy

Stranické složení politické scény může být velmi rozmanité. Někde se uplatňuje systém dvou stran, jinde jich prosperuje celá řada, což je dáno především rozdílnými typy volebních systémů. Většinový princip, kdy “vítěz bere vše”, směřuje obvykle k prosazení dvou hlavních stran. Kandidát, jenž získá nejvíce hlasů, vyhrává volby bez ohledu na to, jaké procento z celkového počtu odevzdaných hlasů k tomu potřeboval. U jiných  olebních  principů, spočívajících na poměrném zastoupení (kde jsou křesla v zastupitelském sboru rozdělována podle procenta hlasů získaných
celou stranou), se systémy dvou stran objevují méně často. V západní Evropě se setkáváme s různými typy stran. Existují strany založené na náboženském přesvědčení, jakými jsou v Belgii Křesťansko-sociální strana (Parti Social Chrétien) či Katolická lidová strana (Katholieke Volkspartij). Jiné strany mají etnický charakter a zastupují specifické zájmy určité národnosti nebo jazykové skupiny; příkladem může být Skotská národní strana (Scottish National Party) ve Velké Británii nebo Švédská lidová strana (Svenska Folkpartiet) ve Finsku. Další skupinu tvoří
strany venkova, hájící zájmy zemědělců, k nimž patří Strana středu (Centerpartiet) ve Švédsku nebo Švýcarská lidová strana
(Schweizerische Volkspartei) ve Švýcarsku. Vyhraněnou orientaci mají také ekologické strany, jež kladou důraz na životní prostředí, například němečtí Zelení. Kromě toho ovšem existuje řada stran představujících různé odstíny politických názorů od “levice” až po “pravici” (Kesselman et al. 1987). První z těchto termínů se používá pro politická seskupení se socialistickými sklony, druhý k označení konzervativněji zaměřených skupin. V poválečném období se ve většině západoevropských zemí alespoň na čas objevily u moci strany socialistického nebo sociálně
demokratického typu. Donedávna vyvíjely takřka ve všech těchto zemích legální činnost i strany komunistické, z nichž některé byly velmi silné (například v Itálii, Francii a Španělsku). Po změnách ve východní Evropě si mnohé z nich změnily název.

Na evropské scéně působí mnoho stran konzervativních (francouzští republikáni – RPR, britští konzervativci) a centristických (například britští liberální demokraté). V některých zemích se vůdce vítězné strany nebo hlavní strany vítězné koalice stává automaticky ministerským předsedou. Ten je například ve Velké Británii nejvyšším státním úředníkem. Jinde je nezávisle na parlamentních volbách, v nichž kandidují politické
strany, volen prezident (například ve Spojených státech). Snad v každé ze západních zemí existuje poněkud odlišný volební systém a většina z nich je komplikovanější než britský. Jako příklad může posloužit Německo, kde jsou členové Spolkového sněmu (Bundestag) voleni v systému kombinujícím prvky většinového principu s poměrným zastoupením. Polovina členů Spolkového sněmu je zvolena v jednomandátových volebních obvodech, z nichž postupuje jen vítěz. Druhá polovina křesel se pak rozděluje mezi strany podle procenta hlasů získaných v jednotlivých regionech, což umožňuje například Zeleným, aby byli v parlamentu zastoupeni. Podobný systém se v Německu užívá i ve volbách obecních.
Systémy se dvěma dominantními stranami, jako je britský, tíhnou obvykle ke “středu”, kde lze získat nejvíce voličů.

Radikálnější
názory proto nemají velkou šanci se uplatnit. V těchto zemích se
obě strany většinou prezentují jako umírněné a někdy se rozdíly
mezi nimi stírají do té míry, že volič nemá příliš na vybranou.
Údajně zastupuje každá strana řadu zájmů; ty se však často
slévají do bezbarvých programů, v nichž lze jen stěží rozpoznat
nějaký zřetelný politický záměr.
Systémy s větším počtem stran, jaké se vyskytují v systému
poměrného zastoupení, naproti tomu umožňují přímou prezentaci
rozmanitých zájmů a názorů, včetně těch radikálnějších. Obvykle
však žádná ze zastoupených stran nezíská nadpoloviční většinu. To
vede ke vzniku koalic, kterým vnitřní nejednotnost mnohdy
znemožňuje účinné rozhodování, anebo k častému opakování voleb a
střídání vlád, z nichž žádná nezůstává ve funkci dost dlouho na
to, aby něco podstatného změnila.

Volební preference a společenské třídy

Ve většině západních států dominují ty strany, které jsou spojeny
s obecně politickými zájmy, tj. socialistické, liberální nebo
konzervativní. Obvykle existuje určitá souvislost mezi
příslušností ke společenským třídám a tím, jak lidé hlasují.
Levicové a liberální strany většinou získávají hlasy převážně u
nižších společenských tříd, zatímco strany konzervativní či
pravicové mají větší podporu u majetných vrstev.
Situace ve Spojených státech se od většiny ostatních západních
zemí trochu liší, protože na jejich scéně nepůsobí žádná velká
levicová strana. I když mají američtí demokraté o něco větší
podporu v nižších vrstvách a republikáni naopak mezi majetnějšími
obyvateli, jsou rozdíly mezi nimi méně zřetelné než v jiných
západních demokraciích. Hlasování Američanů se také méně řídí
tím, ke které vrstvě kdo patří. Obě hlavní strany mají svá
konzervativní křídla; konzervativní a liberální členové jedné
strany často hlasují o konkrétních otázkách společně s podobně
zaměřenými členy té druhé. Americké strany se vyznačují mnohem
nižším stupněm vnitřní organizace a disciplíny než velké strany
evropské. V Evropě se totiž obvykle uplatňují různé mechanismy
k prosazení “stranické linie” ve sporných otázkách a úsilí
o udržení stranické solidarity.

Stranická politika: dochází na sklonku dvacátého století ke
změně?

Zdá se, že se v mnoha zemích kromě poklesu stabilní podpory
jednotlivých stran objevuje i stále větší skepse a rozčarování
z tradiční stranické politiky jako takové. Tato deziluze se
časově překrývá s obdobím od počátku 70. let po dnešek, v němž se
proces rozšiřování sociálních práv v tom smyslu, jak je definoval
Marshall, pozvolna zastavuje a nabírá zpětný chod. Pravicové
strany vedené například Margaret Thatcherovou ve Velké Británii
nebo Helmutem Kohlem v Německu se podobně jako administrativy
amerických prezidentů Ronalda Reagana a George Bushe pokoušely
snížit sociální výdaje (Krieger, 1986). I ve státech, kde byli u
moci socialisté, například ve Francii za éry prezidenta
Mitterranda, se vlády snažily veřejné výdaje omezit (Ross,
Hoffman a Malzacherová, 1987). Jednou z příčin byla stagnace
příjmové složky státních rozpočtů, jež pramenila z celosvětového
zpomalení ekonomického růstu. Zřejmě se však uplatnila také
rostoucí skepse vlád, ale i samotných občanů, vůči efektivnosti
sociálního státu.

Teorie přetížení státu a krize legitimity

Výše zmíněnou politickou situaci popisují dvě protichůdné teorie.
Jednou z nich je teorie přetíženého státu. Podle ní si vlády
vzaly na svá bedra příliš mnoho úkolů, od státního vlastnictví
průmyslu, služeb a dopravy až po poskytování sociálních výhod,
což nejsou schopny zaplatit a zvládnout. Politické strany se od
druhé světové války snažily získávat voliče tím, že jim slibovaly
stále další výhody a služby. Pokud však zvítězily ve volbách,
nedokázaly tyto sliby splnit, protože státní výdaje prostě
přerostly výnosy z daní, na nichž jsou vlády závislé. Velké
státní instituce přitom pokračují v setrvačném pohybu a ztrácejí
pružnost či schopnost reagovat na potřeby těch, jimž mají sloužit
(Etzioni-Halevy, 1983).
Voliči proto podle této teorie ztrácejí důvěru ve sliby vlád a
politických stran. Evropské levicové strany a američtí demokraté
pak ztrácejí část své tradiční podpory v pracujících vrstvách,
jimž se zdají jejich reálné výhody neúměrné stále rostoucím
veřejným výdajům. Vzestup “nové pravice” 80. let je vysvětlován
jako pokus řešit tuto situaci zeštíhlením státu a povzbuzením
soukromého podnikání.
Protichůdná teorie německého myslitele Jürgena Habermase a jeho
nástupců hovoří o krizi legitimity (Habermas, 1976, Offe, 1984,
1985). Jejím východiskem je konstatování, že všechny současné
vlády mají obtíže se zajištěním takových příjmů, aby mohly
vykonávat úkoly, k nimž se zavázaly. Intervence státu do
ekonomického života a poskytování sociálních dávek jsou podle
Habermase a jeho školy nezbytnou podmínkou ekonomické stability.
Hospodářský život je však charakterizován kolísáním a nejistotou,
protože závisí převážně na zboží a službách vytvářených soukromým
sektorem. Vlády musí poskytovat mnoho služeb, které soukromé
společnosti nehodlají provozovat, protože nejsou dostatečně
výdělečné. Proto si stát na sebe bere stále další úkoly a musí
soukromníkům a podnikům zvyšovat daně, což se ovšem setkává s
odporem. S těmito protichůdnými požadavky se vlády nedokáží
vyrovnat. Tlak se postupně zvyšuje, neboť požadavky na služby
poskytované státem trvale rostou. Schopnost politických stran
plnit své sliby se zmenšuje (zvláště jde-li o strany zasazující
se o významnou roli státu), což vede k určité ztrátě podpory
veřejnosti a všeobecné deziluzi z politiky a politiků, tedy ke
“krizi legitimity”. Nová pravicová politika 80. let se podle
tohoto pojetí zrodila z odporu majetnějších vrstev vůči
rostoucímu daňovému zatížení.

Hodnocení obou teorií

Zmíněné teorie mají společné prvky: obě zastávají názor, že
rostoucí požadavky podrývají autoritu vlád a tradiční podporu
politických stran. Z obou také vyplývá, že pro vlády je obtížné
udržet pod kontrolou všechny aspekty společenského a
hospodářského života, jejichž ovlivnění ve svých programech
slibují. Závěry, které z nich plynou pro praktickou politiku,
však vyznívají velmi rozdílně. První teorie hlásá, že snaha
omezit státní výdaje může být užitečná, zatímco podle druhé vedou
takové pokusy k negativním dopadům – zhorší se sociální konflikty
plynoucí z nedostatku prostředků na takové potřeby jako
zdravotnictví a sociální péče.
Teorie přetíženého státu má pravděpodobně menší vypovídací
hodnotu než Habermasova zdařilá analýza “tlaku a protitlaku”, jež
se uplatňují při zápasu o prostředky mezi vládou a soukromým
sektorem. Majetnější vrstvy mají pocit, že na přerozdělování
nejvíce doplácejí; proto se v mnoha zemích odehrávají trvalé
spory například o to, do jaké míry by měla být zdravotní péče
hrazena z daní a do jaké míry by za ni měli platit přímo
pacienti. Tyto otázky jsou zdrojem mnoha současných sociálních
konfliktů.

(Anthony Giddens: Sociologie. Prekl. Jan Jařab. Argo, Praha 2001, s. 342-345)