Anthony Giddens: NÁBOŽENSTVÍ, SEKULARIZACE A SOCIÁLNÍ ZMĚNY

Viděli jsme, že ve Spojených státech vzkvétají vedle etablovaných církví i četné kulty a sekty, zatímco v Íránu a jiných oblastech Středního Východu, v severní Africe a na indickém subkontinentu se dynamicky rozvíjí islámský fundamentalismus, jenž úspěšně vzdoruje západním vlivům. Severní Irsko zůstává po staletí ostře rozděleno na protestanty a katolíky, jejichž aktivisté mezi sebou často otevřeně bojují. Papež je na svých cestách po Latinské Americe nadšeně vítán miliony katolíků. Když si to všechno představíme, může nám tvrzení o poklesu významu náboženství v moderním světě připadat málo věrohodné.

Sociologové se přesto víceméně shodují, že se dlouhodobý trend k takovému poklesu skutečně projevuje. Proces, v němž náboženství ztrácí vliv nad mnoha sférami společenského života, označujeme jako sekularizaci. Má několik dimenzí. Na prvním místě stojí pokles členství a aktivity v církvích a náboženských organizacích, který se s výjimkou USA projevuje ve všech průmyslových státech. Podobný vývoj, jaký jsme popsali na případě Velké Británie, byl zaznamenán po celé západní Evropě, nevyjímaje ani katolické země jako Francii a Itálii. Italové se nadále účastní bohoslužeb a významných náboženských rituálů ve větším počtu než Francouzi, ale pokles je patrný v obou případech.
Druhý z hlavních rozměrů sekularizace se týká toho, do jaké míry si církve a jiné náboženské organizace udržují svůj společenský vliv, majetek a prestiž. V minulosti se církve těšily velké úctě a měly významný vliv na vlády a společenské instituce. Do jaké míry to ještě platí? Odpověď na tuto otázku je jasná: i když se omezíme jen na průběh 20. století, vidíme zřetelný pokles společenského a politického vlivu náboženských organizací, a to v celosvětovém měřítku (byť se setkáváme i s výjimkami).

Představitelé církví už nemohou automaticky očekávat, že budou mít vliv na držitele moci. Některé zavedené církve jsou sice i nadále velice majetné a různá nová hnutí rychle bohatnou, ale así s rostoucími finančními problémy. Kostely a jiné modlitebny jsou často na
prodej anebo chátrají.

Třetí významný rozměr představují názory a hodnotová měřítka lidí, tedy míra jejich religiozity. Míra účasti na bohoslužbách ani společenská prestiž a vliv církví totiž zjevně nejsou přímým výrazem toho, čemu lidé věří a jaké mají ideály. Mnozí lidé mají hluboce osobní vztah k Bohu a věří v křesťanské či jiné zásady, aniž by se pravidelně účastnili bohoslužeb či jiných veřejných rituálů. A naopak, pravidelná účast nemusí nutně vyplývat ze silného zaujetí pro náboženské myšlenky. Někdo chodí do kostela jen ze zvyku nebo proto, že se to od něho v jeho komunitě
očekává.

Podobně jako u jiných aspektů sekularizace musíme i u religiozity znát co nejpřesněji minulý stav, chceme-li zhodnotit její současný pokles. V mnoha tradičních společnostech, středověkou Evropu nevyjímaje, bylo náboženské zaujetí v každodenním životě mnohdy menší a sehrávalo méně významnou roli, než se běžně soudí. Historické studie například ukazují, že v Anglii mělo mnoho obyčejných lidí k víře dost vlažný přístup. Ve většině kultur, zvláště pak ve větších tradičních společnostech, existovali i náboženští skeptici (Ginzburg, 1980).

Přesto je nesporné, že vliv náboženských myšlenek na naše uvažování je dnes daleko menší, než tomu bylo v tradičním světě – zvláště pokud pod pojem náboženství zahrneme i celou škálu nadpřirozených jevů, ve které lidé věřili. Většina z nás už prostě nevnímá ve svém okolí trvalé uplatňování božských a duchovních sil. Některé z hlavních zdrojů napětí v současném světě, například mezi Izraelem a okolními muslimskými zeměmi, jsou alespoň částečně náboženského charakteru. Většina konfliktů a válek však má sekulární ráz a vychází z různých politických a
ekonomických zájmů.

Ať už hodnotíme kterýkoli ze tří rozměrů sekularizace, dospíváme nutně k názoru, že se vliv náboženství za posledních sto let snížil. Můžeme tedy uzavřít, že se autoři 19. století vlastně nemýlili a že odumírání náboženství bude prostě jen poněkud delším procesem, než Marx, Durkheim a Weber předpokládali? To je velice sporné. Spíše se zdá, že náboženství ve svých tradičních i nových podobách zůstane i nadále přitažlivé. Moderní racionalistické myšlení a náboženské představy dnes existují bok po boku a vládne mezi nimi značné napětí. Mnohé aspekty naší existence se staly doménou racionalistického uvažování a nezdá se, že by se v dohledné budoucnosti mohly z jeho nadvlády vymanit. Lze však očekávat, že se budou nadále objevovat reakce proti racionalismu, které povedou k obdobím náboženského oživení. Na světě je nejspíš jen velmi málo lidí, kteří nikdy v životě nepocítili ani záblesk náboženského citu. Věda a racionalismus
navíc mlčí o tak základních otázkách, jakými jsou smysl a cíl lidského života – otázkách, jimž naopak náboženství vždy věnovalo
prvořadou pozornost.

(Anthony Giddens: Sociologie. Prekl. Jan Jařab. Argo, Praha 2001, s. 439-442)